Reklama
 
Blog | Michal Pohanka

Muži s knírem podvádějí mnohem častěji než ženy s knírem!

Je nezvratně dokázáno, že muži s knírem se dopouštějí partnerské nevěry mnohem častěji než ženy s knírem. Ani muži bez kníru nestojí za moc, to ví každý, a všimli si toho už i na střední škole v australském městě Warrnambool, kde byli studenti-chlapci během školního shromáždění vyzváni, aby povstali a vyjádřili tak omluvu všem dívkám a ženám, na nichž muži spáchali zločin.

Jestli to s námi takhle půjde dál, za chvíli se budou omlouvat všichni všem. Běloši černochům, muži ženám, šlechta poddaným, lidé zvířatům i floře, duchovní věřícím, heterosexuálové komunitě LGBTQ+, zdraví nemocným, úspěšní lemplům, atd. Časté vstávání a poklekávání se stane běžnou součástí života, podobně jako jídlo, osobní hygiena či vyměšování. Maléry a křivdy minulosti se budou nadšeně vykydávat z chlívku světa v domnění, že to někomu nebo něčemu prospěje.

No nevím nevím. Výčitky svědomí bývají leckdy při nápravě docela kontraproduktivní. Abysme se v tom veškerém pokání a snahách o univerzální rehabilitaci, které budou vyvolávat jen další vášně a probouzet další a další (staro)nové křivdy, sváry a nepokoje, nakonec neutopili. Svět prodělal a prodělává určitý vývoj. Dnes je v civilizované společnosti namátkou nepřípustné, aby ženy neměly volební právo, aby homosexualita byla trestná, aby zvířata byla týrána, nebo aby černoch nemohl na výlet do Bílých Karpat. Za to všechno jsem rád a trvalo to pěkně dlouho, než se takovéto – z dnešního pohledu – samozřejmosti staly realitou. Jenže všechno souvisí se vším. Není to tak dávno, co byly bída a hlad denním chlebem i v dnešních nejvyspělejších zemích planety, a proto se vcelku logicky tehdy řešily poněkud jiné problémy než třeba práva slepic na více prostoru v kurnících či exkluzivita černochů na dabing svých soukmenovců ve filmu.

Reklama

Za 150 let se možná vyšvihneme na takový level, že se jako v bavlnce budou mít i blechy, ale ve středověku pochopitelně vládla jiná kultura, mentalita i podmínky, což mimo jiné souviselo s úrovní tehdejšího poznání, hospodářskou situací a spoustou dalších okolností.

Bojím se, aby nám to pokání za všechny omyly, hříchy a nespravedlnosti, které se kdy staly, trochu nepřerostlo přes hlavu. S jídlem totiž roste chuť, pročež bychom se v zápalu korektnosti a progresivistického tažení mohli časem dopracovat až k tomu, že z historie vygumujeme Mojžíše coby kladnou osobnost, jelikož zabil egyptského vojáka v době, kdy měl lidský život menší cenu než kalhotky a vyvalené kozy současných „celebrit“.

Ve jménu módního bůžka hyperkorektnosti brutálním násilím negovat evoluci, to povede jenom k prohloubení krize a většímu zmatení hodnot, k ekonomickému propadu, k hlubší společenské frustraci a tím pádem i k oddálení budoucího ideálu blech, chovaných jako v bavlnce, na který všichni tak netrpělivě čekáme.

Zrovna, když píšu tyto řádky, běží v televizi reklama na jakési ZALANDO. Vůbec netuším, která bije, ale určitě jde o něco náramně ušlechtilého, když v reklamním spotu postupně defiluje morbidně obézní černoška ve spodním prádle, chlapec bez ruky a párek homosexuálů. Jako by na světě nebylo nic lepšího, než vymykat se normálu. S podobným nazíráním se v rámci uspokojování potřeb menšin a ublížených rozrthl pytel. Kdo není závadný nebo odlišný, skoro jako by nebyl. Chcete příklad? Tady je jeden z mnoha.

Německou Miss letos vyhrála 33letá Anja Kallenbachová, svobodná matka dvou dětí. Porazila mimo jiné lesbu se specializací na řešení traumat, dívku s umělým vývodem, oběť sexuálního násilí či bojovnici za respekt, sebevědomí a sebelásku, která nezná žádnou konfekční velikost. V čem že se to v nové Miss Germany vlastně soutěžilo? Prý v tom, která žena je nejkrásnější hlavně uvnitř. Zdá se tedy, že lesbická orientace, obezita, vývod nebo mateřství za svobodna jsou novými znaky vnitřní krásy. Pochybuji totiž, že by porota po vyslechnutí několika nacvičených duchaplných odpovědí soutěžících byla schopna poznat a ocenit jejich skutečnou osobnost. Vnitřní krásu možná trochu ano (díky dívce s umělým vývodem) a sice za předpokladu, že jednou ze soutěžních disciplín byla výměna stomického pytlíku.

Já netvrdím, že tlustá lesba s vývodem nemůže být vnitřně krásný člověk, ale trochu mě děsí obrovská destruktivní síla módní vlny aktivistů, kteří prosazují, že postižení či jinakost mají být automaticky považovány za klad, ne-li přímo za zásluhu, či dokonce za nějaký výtah k extra buřtům, jak je pro dnešní časy bohužel typické.

Protekci pro vyvolené částečně dokládá i kauza Glenn: Kamara do deště versus Ondřej Kúdela. Všichni víme, co se v zápase Evropské ligy mezi Slávií a Glasgow Rangers stalo. A celý (nejen sportovní) svět nyní řeší následek – onu údajnou „zasranou opici“ – a nikoliv příčinu. Podle většinového způsobu zaobírání se celou záležitostí by se mohlo zdát, že je mnohem horší někoho urazit (byť rasisticky), než mu málem
kopačkou urazit hlavu. Svatí Britové s možná největší rasistickou hroudou másla na hlavě jsou zhnusení. Kde ovšem bylo jejich zhnusení v době, kdy spolu s podobně asertivními kumpány kololonizovali Afriku? V tomto světle se jeví jejich dnešní poklekání před zápasy coby omluva černochům jako vyloženě komické; minimálně nám – „opicím z Východu“.

Mí rodiče pracovně strávili víc jak tři roky v Tunisu, bylo to na konci šedesátek minulého století. A moje máma, když dnes okrajově zaznamená některé pseudorasistické třenice, jež v médiích nelze minout, se jenom hořce směje, neboť ví svoje. Svoje o tom, jak jsou v barevné cizině vnímáni a zacházeni bílí jinověrci, a jaký tam mají přístup k menšinám a odlišnostem. Přespříliš tolerantní a láskyplný tedy rozhodně ne!

Ale to je zase opačný extrém, byť stejně škodlivý jako ten náš dnešní, euroamerický, v němž by muži raději neměli po 18.hodině vůbec vycházet z domu. Přesně tohle totiž nedávno navrhla poslankyně britského parlamentu Jenny Jonesová. Reagovala tím na událost ze 3. března, kdy zmizela 33letá marketingová manažerka Sarah Everardová, která se vracela domů do londýnské čtvrti Brixton. (Dnes víme, že byla zavražděna.) „Ženy by tak byly ve větším bezpečí a snížila by se diskriminace všeho druhu,“ obhajovala Jonesová, mimo jiné baronka z Moulsecoombu, svoje myšlenkové veledílo.

Další podobný výkvět pokrokové mysli ventilovala jistá Leslie Kernová, pedagožka z kanadské Mount Allison University, která tam vede program ženských a genderových studií a která tvrdí, že města šíří toxickou maskulinitu. Podle ní se sexismus v architektuře projevuje ve výšce staveb nebo v jejich tvaru. Mezi problémové objekty řadí stožáry, obelisky, věže, spirály, sloupy nebo strážní věže. Odsuzuje také vysoké kancelářské budovy a mrakodrapy, které podle ní „stojí vzpřímeně a ejakulují světlo na večerní oblohu.

S příklady vyronů nemocného ducha dnešní doby by se dalo pokračovat až do konce pandemie, ale to se mi rozhodně nechce. Nejsem blbý jak reklama na Zalando, abych takhle mrhal časem a energií.

Co tedy pro tuto chvíli říci závěrem? Asi to, že se nejspíš brzy odstěhuju někam, kde je svět ještě v pořádku, třeba do KLDR. Někam, kde v rámci ekologického blouznění neprosazují zákaz letecké dopravy, jako to nedávno učinila starostka jednoho francouzského města.

Je třeba si uvědomit a přijmout to jako úlevný fakt, že svět nikdy nebude dokonalý ani spravedlivý a že muži s knírem budou vždycky podvádět mnohem více a častěji než ženy s knírem.

Hezkou sobotu 🙂

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama